Papežové Jan XXIII. a Jan Pavel II. svatořečeni

V neděli, 27. dubna na Svatopetrském náměstí v Římě svatořečil papež František dva ze svých předchůdců. Jana XXIII., který svolal a zahájil II. vatikánský koncil a Jana Pavla II., který v díle svých předchůdců pokračoval a po dlouhých 27 let řídil římskokatolickou Církev jako její nejvyšší pastýř.

Význam svatořečení spočívá v tom, že vidíme, že dotyční pastýři nejen hlásali, že máme žít svatě, abychom se Bohu líbili, ale že tak také žili a je to prokázané úředním potvrzením. Víme proto, že dnes jsou v nebi u Boha a jsou pro nás povzbuzením ve víře a ukázkou, že je to možné, protože oni toho dosáhli.

Proces svatořečení se vždy zakládá na tom, že někdo zemřel v tzv. pověsti svatosti. Tu lidé po jeho smrti vyjadřují tím, že se chodí modlit k jeho hrobu a prosí ho za přímluvu u Boha. Když počet takových lidí není zanedbatelný, tak se přes svého představeného mohou pokusit o to, aby dotyčného poznali v celé univerzální církvi. Svatořečení se skládá ze dvou kroků: blahořečení a svatořečení. Ten druhý jen nepatrně rozšiřuje blahořečení, které začíná na místě, kde dotyčný zemřel. V první fázi se sbírají data ohledně jeho života, v podstatě se vychází z životopisu a zejména z výslechu žijících svědků. Tak to chodí u vyznavačů. Jde-li o mučedníka, proces je výjimečný a zkrácený, jednoznačně postavený na mučedníkově smrti pro Krista. U vyznavačů se zkoumají ctnosti počínaje teologálními, jako je víra, naděje a láska. Dále se zkoumají spisy a kázání dotyčného.

Když je někdo blahořečen, tak je předkládán místnímu společenství, aby ho ctilo jako vzor a model křesťanských ctností. Známý je však jen omezené skupině lidí. Například když byla blahořečena Anežka Česká, tak ji znala především pražská arcidiecéze, maximálně lidé v Česku.

Svatořečením se dotyčný předkládá celé univerzální církvi. Pochopitelně, že v Austrálii nebude Anežka Česká tak známá jako u nás, ale její jméno je uvedeno v církevním kalendáři, takže ji mohou uctívat. U papežů, kteří jsou pro všechny, je to trochu jiné. Krok mezi blahořečením a svatořečením je spíše formální.

Papež Jan Pavel II. byl vyhlášený svými jazykovými znalostmi. Každý papež by svému svěřenému společenství měl nějakým způsobem předat své charisma, čili dar Ducha svatého, na který je mimořádné bohatý. Například Benedikt, intelektuál a teolog, se jistě podle svého nejlepšího svědomí a vědomí snažil předat ten intelektuální rozměr. Tak předával církvi svou stopu. František to zase dělá takovou svou velkou prostotou života, v tom je jeho charisma. Charisma Jana Pavla II. bylo v tom, že on pojímal svůj papežský úřad z pastoračního hlediska. Jako by byl farář celého světa, s takovou bezprostřední starostí o lidi. Proto tolik cestoval. Řekl si: když jsem farář celého světa, nemohu věnovat víc času Římu či Itálii než Austrálii.

Byl nesmírně konzervativní v tom smyslu, že veškerou víru a etické postoje, které hlásal v mládí, hlásal vždy i jako papež. V tomto smyslu to byl pozitivní pontifikát. Velká novinka spočívala v tom, že on dokázal spojit to svoje krásné lidství se svým kněžstvím a biskupstvím. Lidi začalo oslovovat, jak je bezprostřední a jakou radost kolem sebe šíří.

Jan Pavel II. měl naši zemi i nás velice rád. Už jako kněz a biskup ze sousedního Polska věděl, že u nás jsou křesťané nesrovnatelně víc pronásledování. Poláci za komunismu mohli studovat v Římě i Německu. Uvědomoval si, že naše církev je v daleko těžší situaci než v Polsku. Proto navštívil naši vlast dokonce třikrát. Přál si ještě navštívit Moskvu a Rusko, to už ale zůstalo jen snem.

Jan Pavel II. trpěl více než kterýkoliv papež před ním. Z plodů jeho utrpení rostlo požehnání pro svět. A my z jeho učení, příkladu i utrpení čerpáme dodnes.

Papež František mluvil o sv. Janu XXIII. jako o papeži, který byl poddaný Duchu svatému. Jana Pavla II. označil jako papeže rodiny. Význam svatých zhodnotil následovně: „Svatí posouvají církev vpřed a umožňují její růst."

images.jpg

Datum: 28.04.2014