Májové pobožnosti

Nastal nám měsíc květen a s ním i oblíbené májové pobožnosti. Nebylo by možná na škodu udělat si krátký exkurz vzniku májových pobožností.

Pohanské kulty (zejména kult plodnosti) v měsíci květnu oslavovaly probouzení přírody k životu po relativně „mrtvé zimě“. Církev od středověku reagovala na to šířením kultu „pašijového“, tedy spásného vítězství Ježíše Krista nad hříchem a všemi jeho důsledky skrze umučení, smrt a následné zmrtvýchvstání. Vedle tohoto kultu paralelně se stále rozvíjela lidová, zvláště mariánská zbožnost.

Liturgie ve středověku se postupně stala pro lid málo srozumitelná, vzdálená a skutečnost, že jen zřídka kdy se přistupovalo k svatému přijímání přispěla k velké popularitě nejrůznějších alternativních forem uctívání Nejsvětější svátosti, odklonění od liturgické recitace žalmů a nahrazovaní růžencem, množení lidových pobožností k Panně Marii a jiným svatým v podobě poutí, uctívání relikvií, litanií a modliteb za zesnulé. Na okraj liturgického roku se dostávají nově vznikající zárodky „posvátných dob“ s lidovým pozadím: tridua, sedmidenní a osmidenní pobožnosti (oktávy), novény, měsíce zasvěcené zvláštním úkolům lidové zbožnosti. Také ve středověku zaznamenáváme mohutný nárůst žehnacích obřadů, ve kterých se spolu s prvky pravé křesťanské víry ukazují i prvky jiné, jež jsou odrazem naturalistického vnímání a předkřesťanských lidových pověr a praktik. To všechno stálo u zrodu májových pobožností.

Můžeme být překvapeni faktem, že vlastní májová pobožnost, taková, jakou ji známe dnes, vznikla teprve v 18. století – dá se říci – jako ovoce italského baroka. Je to tedy relativně mladá pobožnost. Největší zásluhu na zrodu májové pobožností mělo asketické dílo italského jezuity Alfonsa Muzzatelliho, vydané ve Ferraře r.1786, které bylo úvodem do rodinné pobožnosti. Ale v církvi se ji už o něco dříve slavilo jako oficiální Službu Boží. P. Ansolani, italský jezuita, zavedl tuto pobožnost v královské kapli v Neapoli v roce 1713. Podle Ansolaniho se údajně sloužila v květnu, denně, za doprovodu písní ku cti Panny Marie a končila žehnáním Nejsvětější svátostí. Životopis P. Muzzarelli vypráví o jeho životní pouti po zrušení jezuitského řádu v r. 1773 z Bologny do Ferrary, pak do kolegia v Parmě a do Říma, do Paříže do konventu Dames de Saint-Michel. Podobně putuje i pobožnost: z Itálie do Francie a odtud ji francouzské řeholnice převedly do Německa, kde se první „klasická“ májová pobožnost konala v r. 1841 v Mnichově. Odtud do Čech už měla jen pár kroků.

Nemalým impulzem pro rozvoj májových pobožností se stalo v r. 1854 vyhlášení dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie. V dobách obecného ohrožení a nejistoty – podobně jako celá mariánská úcta – procházela i májová pobožnost významnými momenty. V tomto duchu se vyjadřuje o ní papež Pavel VI v encyklice Mense maio z 29. května r. 1965, jako o „drahém zvyku našich předků“, zvát křesťanský lid k oficiální modlitbě tak často, jak toho vyžadují potřeby církve anebo jakékoliv svět ohrožující nebezpečí.

Konkrétně se jedná o to, aby také v májové pobožnosti dostalo první místo tajemství Ježíše Krista, s kterým Panna Maria „je nerozlučně spjatá“: „V ní církev obdivuje a chválí nejvznešenější plod vykoupení. V ní jako v čistém obraze s radostí nazírá to, čím sama touží a doufá zcela být.“ Je to vlastně kánon dnešní mariánské úcty.

Obsah mariánského měsíce se krásně nechá harmonizovat s probíhajícím obdobím liturgického roku. Květen se překrývá z velké části s padesáti dny velikonoční doby a proto májové pobožností by měly osvětlovat účast blahoslavené Panny na velikonočním tajemství. Letnice otevírají cestu církve: cestu po níž ona – putovala pod vedením Ducha.

Je tedy správné každoročně si připomínat úlohu naší nebeské Matky, ale poznávat i svou vlastní cestu, po které je třeba jít. Bude-li náš pohled zaměřen na Marii, budeme-li si osvojovat její ctnosti, nesejdeme z pravé cesty, ale dojdeme až do plnosti života v Kristu.

dsc00624.jpg

Datum: 02.05.2019