Vidění Zmrtvýchvstalého

„Co by se bylo stalo, kdyby se byl Kristus po svém zmrtvýchvstání zjevil Pilátovi, Annášovi, Kaifášovi, před celou veleradou? To by byl důkaz o vzkříšení, který by nikdo nemohl popřít! Takhle se bude stále namítat, že je to mýtus, že to byla halucinace zbožných žen, že jsou zjevení zmrtvýchvstalého Krista málo průkazná, že jsou vlastně soukromá zjevení! To ve Fatimě se dal sluneční zázrak fotografovat a spousta lidí mohla pozorovat výraz tváře dětí, které měly zjevení Panny Marie. A přece církev říká, že jsou fatimská, lurdská a jiná zjevení soukromá, zatímco zmrtvýchvstání Kristovo je zázrak zázraků, nejpádnější důkaz pravosti Ježíšova poselství.“

Jistě není příklad dobré teologické úvahy začínat předpokladem: Co by bylo, kdyby… Ale zkusme se přece jenom vžít do této situace: Členové synedria, velerady, farizeové a zákoníci sedí pospolu a diskutují o tom, co se stalo. Dopadlo to dobře, mělo to být jinak? Nemůže to být klidná úvaha. Vražda nikdy vrahům mír nepřinesla. Tu najednou někdo vejde, hlídka u dveří ho nezadržela. Postaví se doprostřed a pozdraví typicky semitsky: „Šálem aleikum“ – „Pokoj vám“. Po prvním překvapení nastane zděšení. Kdo je to? Ježíš Nazaretský! Uvažujme logicky. Jaké vysvětlení by se mohlo zrodit v hlavě těch, kdo by měli toto vidění? První reakce by byla jistě ta, která se projevila u apoštolů: Strašidlo, přízrak, halucinace (srov. Lk 24,37). Ježíš by musil tedy i zde, podobně jako před apoštoly, buď pojíst nebo se hmotně dotýkat jednotlivců, aby je přesvědčil, že není přízrak. Hned nato by přišla další hypotéza, předpoklad, že byla Kristova smrt jenom zdánlivá. Sňali jej z kříže předčasně, rány nebyly smrtelné, fingovali pohřeb. Ve skutečnosti ho z hrobu odnesli, rány ošetřili a on tu dnes po nezdařilé popravě zase stojí živý!

I tu by asi musil Ježíš, podobně jako při zjevení apoštolu Tomášovi (Jan 20,24 násl.) ukázat probodnuté srdce, ránu v boku, která vylučuje zdánlivou smrt. Jistě by někdo mohl pronést domněnku o hypnóze, o nečekaném dvojníku a cokoliv jiného. Ale všecky ty námitky by jedna po druhé neobstály před evidentní skutečností: Ježíš tu stojí živý. Měli bychom, jak kdosi řekl, fyzický důkaz zmrtvýchvstání. Ale teď přichází závažná otázka: Uvěřili by mu farizejové a zákoníci? Odpověď se zdá jednoduchá: Musili by! Přece není možné v rámci normálnosti se bránit evidenci. Co vidím, vidím. Čeho se dotýkám, toho se dotýkám. Slyším mluvit živého, který přede mnou stojí, tedy žije. Členové velerady mohli mít tisíce předsudků, inspirovala je k vraždě vášnivá zloba, ale přesto se dá předpokládat, že byli lidé normální. Tedy by uvěřili evidenci, že Ježíš žije.

Teď však si položme nejdůležitější otázku, v pravém slova smyslu teologickou: Uvěřili by velikonočnímu poselství ve smyslu křesťanském? Bylo by jejich přesvědčení totožné s vírou ve zmrtvýchvstání? Odpověď nemůže být jiná než záporná. Fyzická evidence, zřejmost, nám dává jenom fyzickou jistotu. Viděli by Ježíše, tedy Ježíš tu je, žije. Smrt ho nedokázala zabít. Bude tedy znovu učit, chodit po Palestině, shromažďovat davy. Možná na něj udělají znovu atentát, ale zase to bude bezvýsledné. Jeho život je silnější než smrt. Stává se Ahasverem, věčným Židem, ne ve smyslu prokletí, ale jako poselství požehnání Božího. Byla by tato nesmrtelnost totéž co poselství věčného života, velikonoční tajemství? Jistě ne. Věčný život v Bohu a s Bohem je skutečnost, o které platí, že ji ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo (srov. 1 Kor 2,9). Bůh ji připravil těm, kdo ho milují a kdo mu věří. Bůh ji poodhaluje svým svatým. Ne nadarmo srovnává Origenes vzkříšení z mrtvých s proměněním Páně na hoře Tábor (Mk 9,1 násl.). Horské zjevení bylo přípravou apoštolů na umučení a smrt Kristovu. Mělo posílit jejich víru. Ale nepodařilo se to docela. Jinak je tomu při zjeveních Zmrtvýchvstalého. Tu jim Ježíš otevřel oči (srov. Lk 24,31), aby uviděli, aby definitivně uvěřili a stali se svědky toho, co viděli.

Toto otevření očí apoštolům a jiným svědkům vzkříšení je jemnější historický fakt zjevení než fyzická skutečnost prázdného hrobu na Kalvárii. Tu si mohli ověřit všichni, i nevěřící. Prázdný hrob byla skutečnost všem zřejmá. Proto se ji ani Židé nepokoušeli popírat, ale dali jí své vysvětlení: učedníci potají tělo ukradli (Mt 28,13). Oči otevřel Ježíš jenom těm, které pak posílá do celého světa. Není to útěcha, odměna za svatost, za vytrvalost v lásce, jak tomu někdy bývá v životopise svatých, kteří měli vidění. Vidění apoštolů je úřední poslání. Proto vyžadují víru od jiných. Jaký je tu rozdíl, když to srovnáme s viděním tzv. omilostněných osob. Sestra Faustina Kowalská se po tolika zjeveních stále bojí. Při exerciciích prosí exercitátora, aby jí před Bohem řekl, je-li to pravda nebo ne, má-li svým zjevením věřit, nebo je-li snad obětí halucinace. Tato pokora, nedůvěra k sobě a ke svým viděním se dokonce považuje za známku jejich pravosti. Situace apoštolů je docela jiná. Oni uvěřili Kristu a Kristus je posílá, aby se věřilo jim. Ale také jim k tomu dává Ducha svatého, aby otevřeli oči jiným, podobně jako Ježíš otevřel oči jim.

Proč tedy věří dnešní křesťan ve vzkříšení Kristovo? Chce-li postupovat vědecky, může zkoumat hodnověrnost evangelií, může uvažovat o tom, je-li možné, aby v tak krátké době vznikl mýtus. Může říci, je-li upřímný, že z vědeckého stanoviska není námitky, proč bychom zprávy apoštolů popírali. Přijímáme-li svědectví Caesarovo o galské válce, které psal jeden člověk o sobě, proč by mělo být historicky slabší svědectví tolika osob Nového zákona? Ale to všecko je jenom historická stránka skutečnosti. Kdybychom zůstali při tom, podobali bychom se veleradě, které by se zjevil Zmrtvýchvstalý. My se však chceme podobat apoštolům, proto prosíme Ježíše, aby nám otevřel oči k pochopení hloubky, šířky a délky velikonočního poselství.

(ze zamyšlení J. Em. + Tomáše kardinála Špidlíka, SI)

Datum: 21.04.2017