Odpustky, očistec a život věčný

Prožíváme chladný podzim, přiblížil se měsíc listopad, a s ním také dva svátky – všech svatých a všech věrných zemřelých. Lidé v zástupech v těchto dnech (ještě dnes – Bohu díky) navštěvují hroby svých známých a blízkých, zdobí je květinami, zapalují svíce a někteří se i modlí. Doufám, že to vydrží, protože jsem viděl v televizi, že někde se i dnes nabízí možnost navštívit hrob přes internet a to tak, že si najdete internetovou stránku hřbitova, napíšete číslo hrobu zemřelého a objeví se vám aktuální stav hrobu a časem jistě bude možné i to, že k této fotografii si vyberete v nabídce, jaký chcete věnec a virtuálně ho položíte, zapálíte svíčku a tím máte povinnost odbytou a nemusíte chodit na hřbitov. Člověk žasne, jak dnešní doba a lidé jsou vynalézaví.

Starat se o hroby je dobré, je to vizitka našeho vztahu k zemřelým. Nejdůležitější pro spásu našich zemřelých je naše modlitba a s ní souvisí také odpustky. Nejen v minulosti, ale i dnes se při zaslechnutí tohoto slova vybaví mnoha lidem doba středověku a s ní prodávání odpustků. A proto bych se chtěl zamyslet a pokusit se vám vysvětlit, o co jde v odpustcích. Abychom pochopili nauku o odpustcích, je nejprve třeba si uvědomit, že když spáchám hřích, má to dvojí důsledek. Je třeba vzít v potaz, že za každý hřích si člověk zaslouží trest. Těžký hřích nás zbavuje společenství s Bohem a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života – to je věčný trest. Lehký hřích mě připoutává a vede mě k lpění na tvorech, které musí být odčiněno zde na zemi, nebo po smrti, ve stavu, jenž se nazývá očistec. Když jdu ke zpovědi a vyznám se ze svých hříchů, jsou mi odpuštěny hříchy a věčný trest v případě dopuštění se těžkého hříchu, ale časný trest se při zpovědi neodpouští. Toto očišťování od trestu nelze brát jako nějaký druh pomsty či odplaty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenku, nýbrž jako důsledek vyplývající ze samé podstaty hříchu. Určitě Pán Bůh si na nás nevylévá zlost, on je láska, ale je nutné si uvědomit, že je milosrdný, ale i spravedlivý. P. Aleš Opatrný říká: „Lépe věci porozumíme, když si uvědomíme, jaké „zbytky“ po odpuštěných hříších v nás zůstávají: nejen špatné vzpomínky na naše selhání, ale také poškozené mezilidské vztahy, zraněná důvěra vůči sobě samému i vůči Bohu apod. A když se sami sebe zeptáme, jak bychom se s těmito zbytky svých lží, tužeb po pomstě, nepoctivostí a nevraživostí cítili postaveni tváří v tvář absolutní lásce, kterou je Bůh, asi si odpovíme, že velmi zle. Proto očištění od zbytků zla, od toho, co naši bytost, stvořenou k obrazu a podobenství Božímu hyzdí, můžeme také chápat jako naši vlastní potřebu. Obrazně řečeno: Boží odpuštění nám otevírá dveře ke vstupu před Boží tvář. My ale cítíme potřebu očištění, abychom před ním mohli v pokoji setrvat. Nejde o to, že bychom si nějak mohli zasloužit odpuštění, jde o to, že se na nás proměňující Boží moc musí projevit, abychom mohli v Boží blízkosti žít.“ Tato očista je jakýmsi dokončením pokání, které se neuskutečnilo na zemi.

Následující příklad ze života nám to přiblíží: Kamarádovi ze zlomyslnosti rozbiji čelní sklo na autě. Po spáchání tohoto hříšného skutku si uvědomím, že jsem udělal chybu a jdu se omluvit a smířit se s ním. Je mi odpuštěna vina, ale okno zůstává rozbité. I když jsem bez hříchu v této konkrétní věci, mám ještě však určitý dluh (sklo je stále rozbité) vůči příteli, kterého jsem skutkem poškodil. Každým hříchem udělám škodu, ať už fyzickou či duchovní, a je přirozené, že musím nahradit škodu. Buď ji uhradím, anebo odpracuji, anebo něco vykonám, čímž učiním zadostiučinění to může být modlitba, almužna, půst či jiné kající skutky. A jak je to s člověkem, který to nestihl na této zemi? To přichází matka církev, která dostala od Ježíše moc klíčů („co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi…“) a z toho plyne i moc udělovat odpustky. My máme na základě pravomocí církve moc pomoci těm, kteří jsou bez moci se vlastním přičiněním dostat z očistce do Boží přítomnosti. Církev má nevyčerpatelný poklad zásluh z kajících skutků a oběti Ježíše Krista. Podobně i svatí získali mnoho zásluh svými skutky, které sami nepotřebovali. A ty zdědila církev jako poklad, který nabízí svým kajícníkům prostřednictvím odpustků.

Odpustek je částečný nebo plnomocný podle toho, zda odpouští částečně, nebo úplně osvobozuje od časného trestu za hříchy. Odpustky mohou být přivlastněny živým nebo zesnulým (od 1.11. do 8.11. se přivlastňují odpustky pouze duším v očistci).

Odpustky může získat

*křesťan – katolík, který žije v plném společenství církve a je ve stavu milosti posvěcující (bez těžkého hříchu), vyhýbá se náklonnosti ke hříchu, má církevně uzavřené manželství
*má všeobecný úmysl získat odpustky a chce vykonat předepsané úkony v určené době –
*přijal svátost smíření v rozmezí 14 dnů
*účastnil se mše svaté a přijal svaté přijímání
*pomodlil se za papeže (být ve spojení s papežem – ten má moc klíčů) a modlitby Otče náš a Věřím v Boha (to jsou poklady církve).
*Plnomocné odpustky může získat každý pouze jednou denně.

Existuje kniha, a mám ji na faře, s názvem Enchiridion odpustků, kde se píše, kdo má pravomoc je udělit – papež, biskup, za co všechno může člověk získat odpustky a za jakých podmínek, např. při četbě Písma svatého, za modlitbu růžence, při účasti na primici, v den výročí svého křtu, při modlitbě křížové cesty, při exerciciích, při papežském požehnání Urbi et orbi o Vánocích a Velikonocích atp.

Ještě jedna zajímavá a nesmírně důležitá připomínka a informace. Církev myslí a dělá pro spásu duší maximum. Když nastane situace, že kněz se dozví, že někdo umírá a chce zaopatřit svátostmi, musí ihned všeho nechat a jít za ním, neboť jde o všechno, i v případě, že by musel přerušit mši svatou. Pouze v nebezpečí smrti může jakýkoliv platně vysvěcený katolický kněz (i suspendovaný, ženatý, laicizovaný) udělit rozhřešení od hříchů a trestů za hříchy – tzv. generální absoluci, která je dána na základě pravomoci od apoštolského stolce, a pokud ten člověk podléhá ještě nějakým církevním trestům, může ho jich zbavit rozhřešením. Myslím si, že je škoda, že mnoho lidí umírá nezaopatřených a že příbuzní zapomínají či se bojí nabídnout tuto velkou milost svým nejbližším.

Jak vznikly řeči o kupování odpustků?

Papež Lev X. ve své bule dal vyhlásit, že všichni křesťané, kteří činí právě pokání za své hříchy a dají almužnu na dostavění chrámu sv. Petra v Římě, dosáhnou plnomocných odpustků. Arcibiskup braniborský byl pověřen to hlásat v Německu a někteří kazatelé právě kladli váhu víc na almužnu než na kající pokání. A to už pak víme, jak se to zvrhlo, že někteří horlivci už z řad kléru i bohatých kajícníků využívali možnost jednoduchého zaplacení a koupení si odpustků. Všechno se však změnilo na Tridentském koncilu.

Co odpustky nejsou:

1. Odpustkem si nekoupím nebe.
2. Odpustky není koupení si rozhřešení za hřích. Odpustkem nemažeme hřích.
3. Odpustky se nekupují ani neprodávají za peníze, ale po nich se touží a získávají se kajícími skutky.
4. Odpustky bez kajícnosti za hřích je nemožné přijmout.

Co je očistec? V Písmu svatém přímo o očistci zmínka není a právě Luther zpochybňoval jeho existenci a říkal, že je výmysl církve. O očistci máme často různé smíšené lidské představy, možná až barvitě vylíčené díky jejich popisu v některých knihách a malířskému ztvárnění – duše, které dočasně trpí v nějakém vězení, kde musí vyplatit Bohu – žalářníkovi – ty hříchy, za které nás nepotrestal na zemi. To je často odvozeno ze zkušenosti mezilidských vztahů. Ale Katechismus říká něco jiného (KKC 1030–1031). V minulosti vznikaly úvahy o možnosti očisty po smrti. Zvláště první křesťané očekávali blízký 2. příchod Ježíše Krista (s koncem světa) a tak si začali klást otázky týkající se života na zemi a těch, kteří už zemřeli. Pak vyvstala otázka, jak se stavět ke křesťanům, kteří zklamali při pronásledování – mohou se vrátit zpět do církve? A co teprve s těmi, kteří zemřeli dřív, než stihli dokončit dlouhé pokání? A ještě později si kladli další otázku, jak je to s těmi, kteří nežili svůj život tak zle, aby byli zatraceni, ale na druhé straně nežili tak dobře, že by rovnou mohli jít přímo po smrti do nebe? A tak hledali církevní pastýři různé možnosti, které by potvrdily, že člověk může své pokání dokončit i po smrti, protože člověk nakloněný k Bohu i přes nedokonalost a svou slabost jistě nebude navěky Bohem odmítnut.

První otcové nacházejí opěrný bod u Mt 5, 25–26: „Dohodni se se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě… Amen, pravím ti, nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního haléře.“ Díky tomuto citátu se začalo uvažovat o možném pokání na onom světě. Už ve Starém zákoně se mluví o potřebné modlitbě za zemřelé: Známý příběh Judy Makabejského, který u padlých spolubojovníků nachází sošky a nechává za ně přinášet v Jeruzalémě oběti a modlitby, aby spáchaná vina byla zcela odstraněna. Církevní otcové prosazují myšlenku a píší o očistném ohni, který přetvoří člověka do podoby s Bohem, k níž byl na počátku při stvoření zacílen a oprostí člověka od všeho zbytečného. Myšlenka ohně je podpořena i sv. Pavlem (1 Kor). Rozměr pokání a očisty není přerušen ani smrtí. Lidé si mohou pomáhat i za hranici života a mohou pro sebe trpět a modlit se. Takovým způsobem nejsou mrtví odděleni od života církve.

Ve 13. stol. se hovoří o očistci jako o druhu mystické zkoušky, v níž nechybí i radost ze stále větší blízkosti být s Bohem. Sv. Jan od Kříže mluví o očistci jako o místě nesmírně silného projevu Boží lásky, se kterou se chce duše spojit, ale nemůže ji dosáhnout, a v tom je její očištění.

Modlitba za duše v očistci má určitě svůj význam, jen je třeba dbát na to, aby ji člověk nepochopil jako jakousi snahu přemluvit Pána Boha našimi modlitbami, aby osvobodil duši z vězení. Tyto modlitby jsou projevem naší lásky k zesnulým, našeho vědění, že po smrti k sobě patříme. Nauka o očistci se rozvíjí na koncilu lyonském, florentském, na koncilu tridentském a nakonec 2. vatikánském. Událost očisty nastává po fyzické smrti a je v podstatě soudem. Je v něm odděleno dobré od zlého (koukol se od pšenice oddělí v den žní). V setkání s Bohem člověk poznává, co v jeho životě bylo vystavěno „ze zlata, stříbra a drahého kamení“ – tedy pod vlivem Ducha Božího, a co „ze slámy a dřeva“ – pod vlastním vedením. Tím největším utrpením bude nejen poznání této existenciální situace, ale i její uznání. Uznat, že mnoho situací, činností a postojů nebylo v mém životě OK, zatímco jsem si namlouval, že ano. Uznat to bude asi mým největším utrpením. Toto uznání bude uvnitř všeobjímajícího a všepronikajícího pohledu Ježíše. Otázka časového trvání očisty je dána asi tím, jak dalece je již očišťovaný proniknutý Kristovým myšlením. Jde-li o čas, nemůžeme říci, že se jedná o náš, kterým měříme na zemi, ale je to čas jiného druhu, spíš čas vztahu. Tedy když se modlíme za duše v očistci o zkrácení očisty, v podstatě prosíme, aby člověk co nejrychleji uznal a přijal, co poznává v Ježíšově pohledu jako nedostačující. Očistec není druh koncentráku po smrti, ale nutný očistný proces proměny člověka. Je to očista v setkání s oslaveným Kristem, v níž dorůstáme do plné podoby Kristovy a spojujeme se se všemi svatými. Do tohoto posmrtného očistného procesu vstupují druzí lidé skrze modlitby, protože je člověk bytost vztahová a vztahy smrtí nekončí.

Kéž je nám očistec nadějí, že když zde na zemi se mi nepodaří plně rozvinout a dojít do plné podoby s Bohem, tak se to může stát v setkání s Kristem po smrti. A nebo jinak řečeno: „Když se po smrti dostanu do očistce, tak si zatleskám, protože mám nebe jisté.“

Datum: 01.11.2018