Kdysi jsme na jedné duchovní obnově rozebírali zmíněný úryvek z Janova evangelia. Do diskuse se zapojil jeden starší pán s tím, že je to sice pěkné zdůrazňovat, že nás Bůh miluje a neposlal svého Syna, aby nás soudil, ale oni se učili v katechismu, že Bůh je spravedlivý Soudce, který dobré odměňuje a zlé trestá.

Snažil jsem se přijít na to, kam se v této poučce ztratil milosrdný otec. Ano, Bůh (a jen On) soudí spravedlivě. Velmi zkreslená a zavádějící je ale představa Boha, který podtrhne a sečte naše dobré a špatné skutky a pak nás buď odmění, nebo potrestá. Minimálně je velmi daleko od toho, jak se nám představuje Bůh v dějinách spásy zachycených v bibli. Bylo mi smutno z toho, že si někdo odnesl takovou představu z výuky křesťanského náboženství.

Bůh nás znovu a znovu ujišťuje o tom, že nás nepřichází soudit, ale zachránit, protože nás miluje. To je i význam jména Syna Božího (Ježíš, hebrejsky Ješua – Bůh zachraňuje, Bůh spasí). Kdo uvěří, že to Bůh myslí vážně a s důvěrou k němu přijde, zakusí, jaký Bůh je, a není souzen. Odsouzení, o kterém se Ježíš zmiňuje, spočívá v tom, že se člověk drží svých představ o Bohu, bojí se k němu přijít, a proto se nesetká s jeho láskou a milosrdenstvím a odmítne je.

Zaposlouchejme se do toho, co o sobě prohlašuje Hospodin (Ex 34, 6), když prochází kolem Mojžíše. Nechme na sebe tato slova působit: Bůh milosrdný milostivý shovívavý velmi laskavý věrný.

Právě takový je náš Bůh!