Vznešené ticho, atmosféra usebrání a modlitby Církve vyplňovaly v posledních dnech majestátní prostory svatopetrského náměstí a chrámu, v jehož středu ležely ostatky drobného muže s tváří laskavého učitele, muže smířeného s Bohem, připraveného na poslední cestu za tím, ke kterému se v hodině smrti obrátil slovy: Signore ti amo.
Pamatuji si krásný výrok jednoho ze svých vyučujících Aleše Prázného z první přednášky etiky, že každý, kdo v životě něco dokázal, byl nějak kontroverzní. Právě s doc. Prázným jsme se mnohokrát věcně přeli o interpretaci odkazu Josepha Ratzingera: zda byl více fideista, nebo racionalista; zda za větší hrozbu považoval sílící islámský fundamentalismus, nebo spíš globální tendenci odstranit jakékoliv zmínky o Bohu z veřejného prostoru; zda je jeho učení více v souladu, nebo v kontrastu s papežem Františkem. Když dnes znovu listuji četnými knihami, promluvami a rozhovory teologa a filosofa, jenž si vysloužil přezdívky jako pancéřový kardinál či Boží rotvajler, tak vzdálené svědectvím těch, kteří měli možnost se s ním osobně setkat, uvědomuji si, jak signifikantní bylo, je a nadále bude ono nejednoznačné hodnocení osobnosti bývalého papeže (papeže, který rezignoval), dlouholetého prefekta Kongregace pro nauku víry, editora Katechismu katolické církve a pravé ruky Jana Pavla II., mnichovského a freisinského arcibiskupa, profesora dogmatiky a introvertně založeného intelektuála oddávajícího se ve volných chvílích hře na piano a tónům milovaných Mozartových skladeb.
Zdaleka ne vždy jde o sympaticky laděný spor – zda takový, či onaký Ratzinger je hoden pozornosti a úcty. Není pochyb, že výrazným vlnám antipatie čelil po většinu svého života, a že mnozí mu z více či méně pochopitelných důvodů nikdy nebudou moci přijít na jméno. Nemohu ovšem jinak, než považovat onu skutečnost za jeden z důkazů jeho velikosti, ač v závěru tohoto textu chci ještě poukázat na možnost lidsky poctivého a pro dobro církve a věřících snad i potřebného přístupu. Považoval bych za nošení dříví do lesa, kdybych psal klasický nekrolog a naivně se snažil o objektivní zachycení jeho odkazu. To bude důležitým předmětem práce historiků a teologů – věřím, že po dlouhá staletí, vytrvá-li lidstvo na světě (o tom, že vytrvá Kristova Církev, pochyby mít nemusíme). Koneckonců poslední velká biografie Benedict XVI.: Ein Leben z pera Petera Seewalda čítá 1200 stran textu. Takovému medailonku se nedá moc konkurovat a menších a stravitelnějších je beztoho všude dostatek. Rád bych se však v osobnějším duchu podělil o své vzpomínání na v mém životě mimořádně významného autora a duchovního průvodce, který neúnavně propojoval víru a rozum – dvě křídla, jimiž se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy.
Když jsem před pěti lety nabyl dojmu, že můj život je jaksi neúplný, postavený na vodách zdánlivých jistot, začal jsem si postupně oťukávat křesťanskou víru, jejíž ozvěny stále tvoří nedílnou součást naší krajiny a našich životů, aniž by většině krajanů stály za hlubší zamyšlení o své podstatě. Narazil jsem ale na řadu náročných otázek. Mám-li věřit v Boha, kdo nebo co je Bůh? Mám-li věřit, že Ježíš Kristus je Syn Boží, co to znamená? Mám-li věřit, že se narodil z Panny, mám snad přijmout, že nějaké dítě se před dvěma tisíciletími ocitlo v mateřském lůně bez předchozího spojení muže a ženy? A co teprve velikonoční zvěst o vzkříšení? Brzy jsem zjistil, že ani mnozí zkušení katolíci nemají pro potenciálního konvertitu uspokojivé odpovědi. Tajemství je taková oblíbená odpověď na složité otázky v naší církvi. Jenže ve světě prudkého vědeckotechnického pokroku se nemůžeme divit, že s takovým slovem ne vždy vystačíme. Ježíš mluvil v hádankách a podobenstvích, ale snad ne proto, abychom mu neporozuměli a spokojili se s tím, že vypráví milé příběhy pro dětské uši. Při každé mši svaté si křesťané od počátků církve vykládají biblické texty, objevují jejich skrytý smysl a hloubku, sdělení promlouvající právě teď a právě k nám, jako Slovo Boha živého.
Požádal jsem tehdy dobrého kamaráda z Prahy o doporučení literatury, která by mi pomohla si křesťanskou víru osvojovat a promýšlet, žít z ní, aniž bych slevil z nároků rozumu: přece musí být ve své podstatě krásná a svým způsobem pravdivá, pokud inspirovala tak uchvacující díla světového umění a tak obdivuhodné činy mnohých Kristových následovníků, nejen těch kanonicky uznaných za svaté. Zatímco jména jako Abélard či Augustin mi tehdy logicky nic neříkala, jméno Ratzinger jsem znal a sáhnul jsem po jeho Úvodu do křesťanství, kterýžto titul mezi doporučenými vynikal jak přístupným názvem, tak jménem tehdy žijícího autora, navíc bývalého papeže, což působilo o to atraktivněji. Nenašel jsem v té knize žádná přeslazená slůvka, která umí dokonale odrazovat náročnější hledající. Setkal jsem se s tímto uznávaným Ratzingerovým výkladem apoštolského vyznání víry jako s textem přinášejícím velikou radost – radost ze smyslu, z Logu, z Rozumu převyšujícího materialistický redukcionismus (vždyť ani náš rozum na vlastní oči nevidíme, připomínal Ratzinger), ze Slova, které se stalo tělem, přebývalo mezi námi a je mezi námi po všechny věky: pro ty, kdo je vzývají.
Díky tomuto a dalším jeho spisům jsem získával jak přesvědčivé odpovědi na mnohé své otázky, tak nové podněty k osobní modlitbě a meditaci i k filosofickým reflexím víry jako takové. Ratzinger sám prohlásil, že je tolik cest k Bohu, kolik je lidí. Vždy budu vděčný za velikou oporu, jakou mi byla a nadále jsou slova člověka, který si uvědomoval, že má-li být církev důvěryhodnou v časech rychlých proměn a má-li svědčit o Boží lásce a Kristu jako Spasiteli, musí především věřit svému vlastnímu vyznání a rozumět mu. Právě to považoval za jeden ze svých životních úkolů: obnovovat víru církve samé, obnovovat víru věřících. Chybí-li víra v nepodmíněné dobro a ve smysl takového dobra, začnou postupně chybět i dobré skutky; a chybí-li dobré skutky, stane se víra karikaturou. Pokud je mi stále něco velkým tajemstvím člověka, pak je to lidská schopnost smyslu, uskutečňovaná skrze rozum. To se ale často děje jen jako marná sázka na podmíněný smysl: přesvědčením, že když se něco daří, má to smysl; když něco získávám, má to smysl atd. Jenže člověku se někdy nedaří, člověk také ztrácí – někdy tím víc, čím víc získává. A právě tehdy je na místě zapřáhnout rozum jako nástroj víry – víry v nepodmíněný smysl, který je nutně spojen s pojmem Dobra, avšak vyššího nad vše, co běžně a často unáhleně nazýváme dobrem a zlem. Především k této možnosti přitakání víře v nepodmíněné mi pomáhal a pomáhá, stejně jako zástupům dalších věřících (i) pochybovačů, Joseph Ratzinger.
Říká se, že víra je dar. Pokud tomu tak je, pak jej lze snadno pozbýt, když si ho člověk přestává vážit nebo ho nechce přijímat, když se začne ve vší své nutné omezenosti sám považovat za Boha, aby brzy zjistil, že mu k božství něco chybí a něco přebývá. Píši tato slova v osobně mimořádně náročné době, kdy je mi zcela nově blízké podobenství o marnotratném synu a kdy se mého srdce dotýkají takové Ratzingerovy myšlenky, kterým jsem dříve nevěnoval a nemusel věnovat zvýšenou pozornost: Kdo hodlá uniknout nejistotě víry, nutně zakusí nejistotu nevíry, vždyť ta mu nikdy nedokáže poskytnout úplnou jistotu, zda pravdu přecejen nemá víra. Teprve v odmítnutí víry se projeví, jak je nevyhnutelná. Není to nakonec zkušenost téměř civilizačního rozsahu? Mnohokrát jsem slyšel i od nejbližších, že až budou svědky zázraku, obrátí se na víru. Obávám se ale, že tím do slov zázrak a víra vkládají zbytečně senzační očekávání. Vždyť pro někoho může být zázrakem jen probudit se ráno s chutí do života. A to obzvlášť po řadě zklamání a bolestí není snadné, pokud chybí víra ve smysl života překračující všední starosti, pokud tváří v tvář přicházejícímu chybí naděje, pokud v temnotě chybí Světlo, jež umožňuje lásku. Stále znovu se sklánět před Tím, který je vždy větší, než všechny naše myšlenky o Něm, otevírat se životodárným milostem předávaným ve svatostech církve, to byl jeden z velkých akcentů zesnulého bývalého papeže a strážce víry.
Vyložil jsem své svědectví jako svědectví člověka, který v počátcích své víry čerpal a v jejím obnovování opakovaně s radostí a vděčností čerpá z velkého daru, který dal Bůh svému lidu v osobě Josepha Ratzingera. Ovšemže budeme dál slýchat mnohem závažnější a silnější svědectví: svědectví zraněných, kteří od nejvyšších představitelů církve včetně Ratzingera zcela právem očekávali ráznější a efektivnější vypořádání se s opakovaným skandálním chováním některých kněží, se systematickým zamlčováním problémů, se zneužíváním moci. Jménem církve se za tato a dějinná selhání veřejně káli všichni tři poslední papežové, a my přesto víme, že některé rány nemohou být žádnými lidskými slovy zaceleny. Modlíme se za takovou budoucnost církve, v níž se nebudou opakovat chyby minulosti. Jsem přesvědčen, že k tomu můžeme a máme přispět také skoncováním s nekritickou adorací i těch osobností církve, ke kterým chováme největší úctu, a snad právě proto, že je máme v hluboké úctě. Každý z nás je pouhý člověk – pouhý hříšník. Dnes chci však těmito slovy připomenout druhou stranu mince, na kterou by se nemělo zapomínat. Po celém světě jsou miliony lidí, kterým papežové mediálního věku vrátili a vracejí radost a smysl do života coby výjimečné osobnosti s výjimečným posláním, zásadně odlišným od politických příslibů ráje na zemi. Přinášeli vždy poselství víry, naděje a lásky – každý tak, jak nejlépe dovedl. Papež Benedikt XVI. – Joseph Ratzinger byl mužem slova, pera a modlitby, jak to v jedné z nich i vyjádřil: Mistře, nauč nás modlit se, nauč nás myslet, psát a mluvit, protože tyto věci jsou mezi sebou úzce spojené. Věřím, že tak, jako pomáhal za svého života mnohým na cestě k víře a na cestě obnovy víry a radosti z ní, tak bude i nadále vyhledávaným a oblíbeným duchovním průvodcem skrze rozsáhlé dílo, jež po sobě zanechal, a naším spolehlivým přímluvcem u Pána, k němuž dnes voláme:
Requiem aeternam dona ei, Domine, et lux perpetua luceat ei. Requiescant in pace. Amen.
