Dnes slavíme vzpomínku na svatého Františka z Assisi. I když zemřel před více než osmi sty lety, tento oblíbený světec nás neustále učí hodnotě jednoduché víry a důvěry. Zamysleme se nad následujícím příběhem. Pozdě v noci se jeden z Františkových spolubratří vzbudil ze sna, stonal a nahlas křičel: „Umírám!“ František se vzbudil, zapálil lampu a zeptal se ho: „Co tě sužuje, bratře můj, že umíráš?“ „Umírám hlady!“ odpověděl. Františkovo nadšení pro Pána zřejmě inspirovalo tohoto mnicha a jeho spolubratry, aby podstupovali dlouhé posty, protože chtěli dosáhnout stejného odevzdání se Pánu, jaké prožíval František. Pohnutý soucitem prostřel František stůl a pozval k němu všechny spolubratry, aby se přidali k hladovějícímu bratrovi, aby se nestyděl jíst sám. Potom jim všem řekl, aby dávali na sebe pozor, aby neškodili ani svému tělu ani duši, ať už praktikováním přísných postů a pokání. Řekl jim, že Bůh od nich nejvíc ze všeho chce obrácení – hluboké, trvalé a neustálé.
Kdyby k nám mohl František promlouvat dnes, připomenul by nám, že naše spása je Božím darem, „Není to vaší zásluhou, je to dar Boží“ (Ef 2, 8-9). Vždy, když se spoléháme na sílu své vůle, že se v ní zdokonalíme modlitbou, postem nebo jinými zbožnými cvičeními, dostáváme se do nebezpečí, že necháváme proudit moc kříže nadarmo. Vždy, když redukujeme víru na soubor pravidel a svoji důvěru vkládáme do jejich plnění jako prostředků posvěcení, ztrácíme z očí Ježíšovu lásku a jeho oběť za nás. I když František příležitostně praktikoval asketické pokání a ve všeobecnosti vedl přísný život, vždy si zachovával radostného ducha, protože byl naplněný Boží láskou. Radost byla rozlišovacím znakem Františka a jeho bratří. I my můžeme žít podobně, když dovolíme, aby se radost z Pána stala naší silou. Také se můžeme stát svatými, když budeme prosit o osvobození od zlého, abychom radostně plnili Boží vůli.
