14. červenec je svátkem zakladatele premonstrátského kláštera v Teplé, který je zároveň i patronem plzeňské diecéze. Tento rytíř a řeholník, žijící na přelomu 12. a 13. století je jedním z méně známých našich světců. Narodil se v Praze- Bubenči. Byl urozeným rytířem a král Přemysl Otakar I. jej nazýval svým přítelem. Po smrti své manželky a jediného syna se rozhodl změnit dosavadní způsob života. Jako pravý rytíř 12. století se vydal sloužit Bohu v křížové výpravě do Svaté země. Zalekl se však obtíží cesty, a proto v Římě požádal papeže Celestina III. o dispens od slibu účasti na křížovém tažení. Byl mu udělen s tím, že na svých statcích založí premonstrátský klášter. K založení kláštera v Teplé došlo v roce 1193. V létě 1197 v Římě u papeže Celestina III. pro svůj klášter získal důležitá privilegia: papežskou ochranu, právo pontifikálií pro opaty a odpustky pro poutníky do tepelského kláštera.
Po roce 1200 založil další, tentokrát ženský klášter v Chotěšově. Tam našly útočiště i jeho sestry, ovdovělá Vojslava a Judita. V té době se Hroznata znovu a naposledy vydal na cestu do Říma, kde z rukou papeže Inocence III. přijal řádové roucho premonstrátů. Vstoupil do kláštera v Teplé a přijal funkci probošta, správce majetku obou svých fundací. Snad kvůli správě majetku, resp. výkonu tradičních zakladatelských práv, došlo k neshodám mezi ním a prvním opatem Janem. Hroznata, zachovávajíc řeholní kázeň, opustil dokonce na určitý čas klášter, aby nepopuzoval opata, ale nakonec byl se ctí povolán zpět.
Dne 4. května 1217 přijal v Chotěšově po vážné nemoci a v předtuše blízké smrti svátosti. Krátce nato byl při vizitaci klášterního majetku v Hroznětíně zajat nepřáteli: „ … z kraje Chebského, kteří ho nenáviděli za to, že proti jejich nájezdům „statků klášterních mužně bránil“ a ti ho „do Němec zavlekli, uvrhli do žaláře a hladem, žízní, zimou a různým sužováním mořili, aby na něm peněz vymámili.“ Požadované výkupné za jeho vysvobození však klášter včas nesložil (podle legendy na Hroznatovu vlastní žádost), a tak spolubratři získali za výkupné už jen mrtvé tělo. Podle tradice zemřel Hroznata ve vězení na hradě Kynšperk (dnes Starý Hrozňatov) 14. července 1217. Byl pohřben v klášterním kostele tepelského kláštera před hlavním oltářem (jak bylo u zakladatelů obvyklé) a záhy byly, podle legendy, u jeho hrobu zaznamenány první zázraky. Jeho sestra Vojslava, která zemřela o deset let později, byla obdobným způsobem pohřbena v chotěšovském klášterním kostele a její ostatky byly přeneseny po zrušení kláštera do bratrova hrobu v tepelském klášteře 8. července 1793.
Již krátce po smrti mu byla v tepelském klášteře prokazována úcta jako světci. Na základě jejího prokazatelně dlouhodobého pěstování došlo 16.9.1897 k Hroznatovu blahořečení.
První polovina 20. století kultu bl. Hroznaty příliš nepřála vlivem dvou světových válek a celospolečenského odklonu od tradičních náboženských hodnot. Po roce 1945 nastalo oživení Hroznatova kultu jeho ustanovením dne 8. září 1946 za mučedníka pro spravedlnost a patrona politických vězňů z období nacismu.
V září 2004 byl zahájen proces jeho svatořečení. Člověk, jehož slabosti ho dovedly až ke svatosti, je pro nás velkým nositelem naděje, ale především blízkým přímluvcem. Jsem šťastný, že při naší pouti do Teplé , dne 18.7.2009 jsem přijal z rukou biskupů Mons. Radkovského a Mons. Lobkowice relikvii tohoto světce. Kéž se bl. Hroznata přimlouvá za celou naši farnost.
