Na letošní Popeleční středu jsme po bezmála 8 měsících s velikou radostí opět přivítali otce Jiřího.
Zde si můžete přečíst jeho postní kázání z této mše svaté.
V dnešní době všichni někam spěcháme. Všechno plyne velice rychle. V postní době se dostaneme na křížovou cestu, dvakrát si něco odřekneme, potřetí navštívíme nemilovanou starou tetu, tím uděláme dobrý skutek a budou tu Velikonoce. Ještě zajdeme ke svátosti smíření a zase se můžeme divit, jak se to stalo, že všechno uteklo tak rychle a v nás se nic nezměnilo.
Jde totiž o staré nebezpečí člověka, že bude dělat věci jen navenek, že splní řadu třeba i obtížných prvků, ale srdce se přitom nepromění. Proto Joel volá: „Obraťte se ke mně celým srdcem, s postem, nářkem a pláčem. Roztrhněte své srdce, ne pouze šaty.“ Co je srdce, to přece jen víme. A tak tady není jaksi úniku. Nelze Boha ošidit, odbýt ho činy pro nás namáhavými – něčím, co naše srdce ponechá pěkně v klidu. On nechce něco. On chce naše srdce, to znamená nás. A nejen tak pro nic za nic.
Že jsme prach a v prach se obrátíme, to neznáme jen z Písma; to známe dnes vědecky a známe to i ze zkušenosti. A proto obrácení se v prach, totiž smrti, se lidé bojí a proto na ni nemyslí. Dělají často jako by nebyla, což samozřejmě žádným řešením není. Obrátit se k Bohu celým srdcem, v tom je řešení. Jen vztah mezi Otcem a Synem, Ježíšovo bytí v Otci a Otcovo bytí v něm, „já a Otec jedno jsme“, převedlo Ježíše ze smrti do života; způsobilo, že Otcův milovaný Syn nemohl podlehnout porušení smrti. Pro nás není jiná naděje. Když naše srdce, střed naší bytosti, bude spočívat jistě a pevně v Bohu, pak smrt nad námi nemá moc, pak jsme s Kristem vzkříšeni a přecházíme smrtí do blízkosti Otcovy.
Obrátit se celým srdcem znamená v dobrém slova smyslu ztratit se, přestat být obrácen k sobě, začít obnovu, prohloubit lásku k Bohu, vědět, že jsme milováni a odpovědět na to. Jakékoliv naše postní snažení má jen tehdy smysl, jestliže pomůže našemu srdci, aby se obrátilo k Bohu a pevněji v něm spočinulo. Nebezpečí být lidem, který Boha ctí ústy, ale jeho srdce je daleko od něho, zůstává stále – pro křesťany stejně, jako tomu bylo pro věřící v židovském národě. Ježíš na Kříži ukazuje nejkrajnější podobu lásky. Nedává prostor pro vážné pochybování o velikosti lásky Boží. Pokoušet se v životě o odpověď na podobné úroky, je těžké. Ale závisí na tom nejen plnost našeho života v přítomnosti, ale i celá věčnost. Tato láska unese i to, že jsme prach. Převede nás obtížemi života i smrti nejenom do pouhé nesmrtelnosti duše, ale do blízkosti Boží, která přesahuje svou skvělostí všechno, po čem člověk touží, ale kterou můžeme v náznaku okusit už teď.
