Vzpomínky Bohuslavy Myškové
P. Miroslav Tomek se narodil 4.3.1924 v Senohrabech, odkud pěšky každou neděli chodil s celou rodinou na mši svatou do nedalekých Hrusic.
Jeho život tvořily klikaté cesty, vedené Boží prozřetelností a on se nechal jimi vést.
V květnu 1951 byl zatčen a odsouzen za rozšiřování náboženské literatury na 17 let vězení. Odseděl si 11 let. Prošel různými vězeními. Často pobýval na samotce, kde se mu v hlavě rodily myšlenky stát se knězem a na stavbu fary .
Opět zasáhla ruka Boží. Ve vedlejší cele byl P. Josef Zvěřina, který ho vyučoval morseovkou teologii. Z rukou, pozdějšího biskupa Karla Otčenáška přijal kněžské svěcení, potajmu.
Na kriminál vzpomínal rád, sešel se tam převážně s kněžími a lidmi, se kterými by se jinak těžko setkal. Roznášel jim sv. přijímání, samozřejmě potají. Rád měl draní peří, povídání při něm bylo zajímavé a poučné, jak říkával. Po 11 letech při amnestii byl propuštěn. A potom pracoval jako zdravotník v psychiatrické léčebně.
V roce 1974 si jel do Vídně vyzvednout 1/9 dědictví po tetě. Zůstal v Rakousku a toužil po misiích – sloužit malomocným. Pro jeho věk, 50 roků, byla žádost zamítnuta, ale později se naskytla příležitost jet do Brazílie a tak se učil portugalsky.
V Brazílii po 11 let sloužil lidem ve farnosti (která zahrnovala 300km2) ne jenom jako kněz, ale i sociální pracovník a tak do okresních měst jezdil vyřizovat různé sociální dávky pro chudé lidi. Svou farnost objížděl autem, které mělo tlampač a podle hudby věřící věděli, že přijel kněz. Mše byla sloužena v přírodě, v pralese, kde nebyly ani řádné cesty .
Kromě kaple a vodovodu, byla postavena i poliklinika, kterou pojmenovali jeho jménem. Pokud vzpomínal na toto období, vždy s úsměvem a říkal : „nebylo to s lidmi jednoduché, jiná kultura, museli mít nad sebou neustále dohled při práci kterou vykonávali, jinak ale byli dobrosrdeční“.
Proto po návratu z Brazílie jezdil kontrolovat díla, která tam započal. Při jedné kontrolní cestě byl v Rio de Janeiru dvěma výrostky přepaden, zachránilo ho přijíždějící auto.
Z Brazílie se vracel na léčení, po autonehodě (narazil v noci na neosvětlené nákladní auto) zpět do Rakouska. Po rehabilitaci soužil jako výpomocný kněz 4 roky ve vídeńské arcidiecézi. Později získal byt na faře v Hauskirchenu.
U nás proběhla sametová revoluce 1989 a P. Tomek cítil potřebu vděku, biskupu k Otčenáškovi. Ten ho poslal do Pardubic, kde sloužil spolu s nynějším pomocným biskupem Mons. Kajnekem .
Uvolněné místo na faře ve Svratce, (P. Josef Kohl jako řeholník, odešel do břevnovského kláštera v Praze), se mu na 7 let stala Svratka místem, kde kromě kněžské služby, chtěl zvelebovat farnost.
Chtěl realizovat plán z vězení, postavit novou faru, stávající nevyhovovala záměrům, které měl P. Tomek. Ale jak říkával, ne pro sebe, ale pro kněze, který přijde po mně, aby se mohl věnovat pastoraci. Tento plán nemohl realizovat, protože se nesešel s pochopením některých lidí. Z toho byl velice zklamán! Kromě toho ale bylo několik farníků, kteří mu rádi pomáhali.
Peníze od dobrodinců měl uložené v bance ve Vídni, kam jezdil každý měsíc , předkládat výsledky účetnictví o použití finančních darů.
Kromě Svratky každý týden sloužil mše svaté ve Svratouchu a Chlumětíně. Každý začátek i konec školního roku sloužil mši svatou ve škole. Učil náboženství a připravoval katechetky na výuku náboženství. Vedle kněžských povinností se staral o opravu fary, která vycházela dráž, než kdyby se postavila nová.
Obstarávání dodavatelů nebylo ještě na takové úrovni jako dnes, což bylo velice namáhavé a zabíralo hodně času. S Boží pomocí opravu dokončil, i když při její rekonstrukci v ní bydlel, což muselo být zvlášť náročné.
Současně opravoval interiér i fasádu kostela. Rád vymýšlel různé vychytávky na ulehčení práce. V Chlumětíně byla opravena kaplička a nechal postavit kříž u Karlštejna.
Kromě následků havárie měl další zdravotní problémy, které mu ztěžovaly život.
Po 7 letech působení ve Svratce odejel do Litoměřic, kde ho biskup Josef Koukl ustanovil rektorem kostela sv. Jakuba a kaplanem v charitním domě Zdislava . Bydlel na biskupství.
Zemřel 3.10.1997 připravený sloužit mši svatou.
Je pochovaný na hřbitově v Hrusicích, spolu s rodiči a setrou. O hrob se stará jeden ochotný farník.
Toto zdánlivě dlouhé vzpomínání nevystihuje jeho různorodou činnost, a tak byly vypsány , podle mne, jen nejdůležitější momenty .
Vy, kdo čtete tyto řádky, vzpomeňte na tohoto obětavého kněze svou modlitbou.
Bohuslava Myšková, leden 2024. Fotky ve Fotogalerii pod názvem: Stoletá vzpomínka.
