V římském deníku L´Osservatore Romano byla uveřejněna řada běžných „výmluv“, proč se vyhýbat svátosti smíření, počínaje za prvé tvrzením, že o svých hříších má člověk raději mluvit přímo s Bohem. Jistě, „není nemožné dosáhnout odpuštění i přímým rozhovorem s Bohem v modlitbě, ale „nikdy si nemůžeme být jisti“. A právě v této jistotě spočívá základní rozdíl mezi odpuštěním, o které se v pokorné modlitbě k Bohu žádá a v které se oprávněně doufá, a odpuštěním získaným při slavení svátosti smíření.
Druhým důvodem je tvrzení, že „nerad o sobě vyprávím člověku, jako jsem já“. Nutno však poznamenat, že kajícník stojí před knězem, tedy tím, na koho Ježíš zde na zemi přenesl svou moc odpouštět hříchy. Nejde tedy o to vyprávět o svých záležitostech druhému člověku, nýbrž dát se milovat Bohem, a to v celém svém já, včetně toho, co na sobě nenávidíme a co On zachraňuje.
Třetí motivací je, že kněz může být větší hříšník než já. Je pravda, že kněz se někdy bohužel může ocitnout v horší morální situaci než kajícník, ale je třeba mít na paměti, že k tomu, aby rozhřešení bylo platné, není nezbytně nutné, aby zpovědník byl svatý nebo ve stavu milosti. Proto vzdát se zpovědi kvůli nejistotě ohledně morálního stavu zpovědníka by bylo jako vzdát se lékařské péče kvůli nejistotě ohledně zdravotního stavu lékaře.
Nevím, co říct – to je čtvrtá výmluva a možná jedna z nejrozšířenějších námitek, ale také snadněji překonatelná, protože je zcela subjektivní a záleží na odpovědnosti kajícníka. Nevědět, co říci o sobě a svém životě, znamená neumět číst sám sebe, znát se a adekvátně se hodnotit. Nevědět, co o sobě říci svému zpovědníkovi, značí, že člověk neprovedl pečlivé zpytování svědomí a nedokázal rozpoznat, co v jeho životě není v souladu s evangeliem a Boží vůlí.
Pátý důvod: Stydím se. Jistě, stud není způsoben setkáním s druhým člověkem nebo pouhým psychologickým ostychem, ale je spojen s hříchem, s nutností vyznat se ze svého zla. Církev, matka a učitelka milosrdenství, nás však učí dvěma základním prvkům, které je dobré znovu objevit. Za prvé, stud za hřích je již prvním zdravým příznakem citlivosti svědomí, které si ještě nezvyklo na zlo; je tedy pozitivním faktorem. Druhým prvkem, na který se často zapomíná, je skutečnost, že stud za spáchané zlo je nedílnou součástí pokání, které je třeba vykonat za hřích: není třeba se jej zbavovat, ale skrze Boží milosrdenství jej takříkajíc navrátit jako pravý a řádný kající skutek.
Šestou motivací je: Říkám pořád to samé. Opakovaná slabost ve stejných hříších není důvodem k tomu, abychom se zpovědi vzdali, ve skutečnosti je to přesně naopak. Pouze pokorné odevzdání se Bohu umožňuje bojovat a zvítězit nad neřestmi, které mohou spoutávat a svírat naši duši.
Sedmou výmluvou se brání lidé, kteří říkají: Nedopouštím se závažných hříchů. Je jistě milostí nedopouštět se hříchů, jako je vražda nebo krádež, ale při zpytování svědomí je třeba dobře zvážit i všechna ostatní přikázání.
Osmý důvod: Nechodím ke zpovědi, protože minule se mi to nelíbilo. Nezřídka se stává, že zpovědní rozhovor plně neuspokojí, ale pokud člověk opravdu nemůže jinak, stačí změnit zpovědníka.
Spíše banální je devátý důvod: nechodím ke zpovědi, protože zpovědnice ve mně vyvolává klaustrofobii. Trochu jako ti lidé, kteří říkají, že nechodí na mši, protože nesnášejí kadidlo nebo vůni svíček.
Jistě závažnější je desátý důvod: Nevěřím ve zpovědní tajemství. Kněz, je požádán o „svátostnou pečeť, což je smlouva uzavřená přímo s Bohem a s církví, podle níž vše, co kajícník knězi svěří, s ním zemře a žádná pozemská autorita, ať už z jakéhokoli důvodu, nemůže v tomto ohledu zasáhnout“. Církev totiž „stanovuje nejvyšší trest pro ty, kdo úmyslně porušují pečeť svátostného tajemství: exkomunikaci , vyhrazenou Apoštolskému stolci“.
Doufám, že po přečtení článku Tvé falešné zábrany padly. Teď už je jen třeba vrhnout se do Boží náruče a nechat se jím obejmout. Nikdo pro nás nemá větší pochopení než náš Bůh, který zná naši lidskou slabost.
