„Uvěřili jsme v Boží lásku – právě tímto způsobem může křesťan vyjádřit základní rozhodnutí svého života. Na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření.“ Benedikt XVI. (Deus caritas est, 1)
S radostí i pokorou jsem přijal možnost přispívat svými úvahami na webové stránky naší svratecké farnosti. Byť bude jistě hrát důležitou roli příležitost osobně si utříbit mnohé myšlenky a dát jim určitou formu, předmětem mé naděje bude především dobro čtenáře. Nejsem ani dostatečně vzdělaný, ani zkušený, ani kompetentní, abych tato naše setkání (neboť každá četba je svým způsobem živým setkáním, je-li pozorná a kritická) pojímal jako jakási pseudokázání. Chci spíše formou osobních meditací (nikoliv zcela pravidelně a ne nutně k liturgickým čtením) za pomoci nevyčerpatelné studnice Písma, církevní tradice a moudrosti věků povzbudit čtenáře k meditacím vlastním, které by nakonec měly mít jediný cíl – větší přilnutí ke Kristu.
Když se německý novinář Peter Seewald jednou zeptal kardinála Ratzingera, kolik je cest k Bohu, a očekával teologicky vybroušenou odpověď, tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry mu s úsměvem odpověděl: „Tolik, kolik je lidí.“ Každý z nás je povolán následovat Ježíše Krista tak, jak nejlépe to dovede. Stejně bohulibá je cesta, kterou kráčí babička, modlící se každý den růženec, jako ta, kterou si vybral teolog či filosof, aby hledal pravdu „k větší cti a slávě Boží“. Kristus však zároveň ustanovil svou církev, aby byla putujícím lidem Božím, který ve víře, naději a lásce kráčí dějinami ke spáse, a jako bratřím a sestrám v Kristu se nám dostalo velikého daru, že naše cesta k poslednímu cíli je cestou společenství (communio) s ním a s celou církví. Ježíš v závěru evangelia této neděle (6. neděle velikonoční: Jan 15,9-17) sděluje své jasné a stručné přikázání tomuto společenství: „Milujte se navzájem.“ Úlohu putujícího lidu Božího podtrhuje slovy: „Já jsem vyvolil vás, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý.“
Láska je tedy základním předpokladem pro ono „přinášení užitku“. Velký jezuitský myslitel a vědec Pierre Teilhard de Chardin napsal: „Láska je jediná síla, která sjednocuje, aniž by ničila.“ Skutečně se zdá, že je-li Bůh láska, jak čteme u svatého apoštola Jana, pak se tato Boží láska projevuje ve schopnosti spojovat jednotlivé části celku právě tak, aby každá z nich byla ve společenství dalších co nejvíce sama sebou, aby byla v celku světa částí nepostradatelnou a významnou, byť by byla ve srovnání s ostatními sebenepatrnější. Tuto zákonitost nemusíme pozorovat jen na uspořádání vesmíru a přírody (byť se úžasu při pohledu na pohyby nebeských těles, životy rostlin a zvířat jen stěží můžeme ubránit), ale i mezi lidmi. Zdravá společnost by nemohla fungovat, kdyby byl každý člověk jeden jako druhý, kdyby neexistovala rozmanitost povolání, talentů a nakonec i povah, které se navzájem doplňují a každá z nich může být „zapřáhnuta do pluhu“, aby sloužila společnému dobru. To platí ve státě, v obci, v rodině či pracovním kolektivu, stejně jako v církvi.
Proč o tom hovořím v souvislosti s láskou? Protože člověk stvořený k obrazu Božímu je vybízen k tomu, aby ve světě a ve společenství jednal nikoliv jen s ohledem na vlastní zájem, ale aby dokázal svůj vlastní zájem překročit s vědomím, že je součástí celku, na kterém často jeho bytí závisí víc, než je ochotný si přiznat. Kolik lásky k celku (k Božímu stvoření) je v těch, kteří ničí životní prostředí jen proto, aby dosáhli vlastního prospěchu, ať už jde o korporace nebo o jednotlivce? Láska vidí dál než za horizont přítomného užitku. Láska si uvědomuje pouta, protože je ze své podstaty projevem vztahu. Tak jako je zdravá láska k sobě samému důležitým vztahem, je jím ještě víc láska k druhým, láska k našemu „společnému domovu“ – životnímu prostředí a stejně tak láska k Bohu a Boží láska k nám. Každý vztah je pak dynamický, vyžaduje péči, trpělivost a porozumění.
Slova z prvního článku encykliky Deus caritas est (Bůh je láska) papeže Benedikta XVI., kterými jsem uvedl tuto meditaci, říkají, že tím skutečně základním rozhodnutím člověka pro bytí křesťanem nejsou pravidla a normy, více či méně usměrňující každodenní život věřícího. K tomu by člověk žádnou víru nepotřeboval. „Uvěřili jsme v Boží lásku“ – tak zní zkušenost, která má udávat směr našemu každodennímu životu. Ano, je to do jisté míry projev útěchy, ale je to také výzva a úkol. Je to útěchou proto, že vím, že určitý celek mě jako svou část přijímá. Milující Otec nás přijímá za své děti do jedné rodiny. My jsme si mezi sebou zvykli spíše na kategorii spravedlnosti, vykládanou jako náležité rozdělení povětšinou materiálních dober. K čemu však budou například přistěhovalci stejná práva a spravedlivá odměna, nebude-li svým okolím přijímán s láskou, nebude-li mu umožněno být ve vztahu lásky, k čemuž je coby dítě Boží povolán. K čemu bude spravedlivá výchova dětí, nedají-li jim rodiče takovou lásku, jakou své děti zahrnuje věčně odpouštějící nebeský Otec? Sebespravedlivější uspořádání vztahů nestačí. Benedikt XVI. ve zmiňované encyklice podtrhuje: „Nikdy nenastane situace, v níž by nebylo třeba lásky (caritas) každého jednotlivého křesťana, protože člověk kromě spravedlnosti bude vždycky potřebovat lásku.“ (Deus caritas est, 29)
Kdo lásku nepozná, ten bude jen stěží schopen lásku dávat. Svatý Jan proto říká: „Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska.“ (1J 4,8) Povolání evangelizovat chápeme často jako výzvu k přesvědčování druhých, aby přijali naši víru, jako bychom přehlédli příklad samotného Ježíše. Ptejme se při čtení evangelií, jak evangelizoval Ježíš. Zdá se mi, že jeho stěžejním nástrojem evangelizace nebyl ani katechismus, ani křižácká korouhev, ani plakát se zbožnými frázemi. Byla to láska – často a především láska k těm, které většinové mínění jeho doby odsouvalo na okraj společnosti nebo odsuzovalo ke kamenování. „Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15) lze pak číst jako nezoufejte a věřte v lásku, protože „na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem.“ (Jk 2,13) A víme, že právě zoufalství, nikoliv zrazení Ježíše, bylo Jidášovým největším hříchem, který ho přivedl až k odebrání si života. Byl zoufalý, protože nevěřil v Boží lásku, v Boží milosrdenství. Neučinil to, co papež Benedikt nazval základním rozhodnutím života křesťana, rozhodnutím, které bychom měli v různých situacích, a zvláště při každém pádu, neustále opakovat; připomínat si: Uvěřili jsme v Boží lásku!
Je pochopitelné a správné, že kdo Boží lásku poznal, chce se o tuto velikou radost podělit. Sám jsem často v pokušení začít při setkání s lidmi vně církve příliš rychle hovořit o Bohu, o víře a teologii. Možná jsou ale i jiné, lepší a vlastně křesťanštější způsoby, jak onu radost sdílet. Tak si i nyní kladu ruku na ústa a dávám za pravdu Tomáši Halíkovi, který v eseji o přednosti lásky před vírou píše: „Kdo chce mluvit o Bohu, měl by snad nejprve pohlédnout do vlastního srdce, je-li v něm dost lásky – anebo alespoň touhy po lásce, ochoty učit se milovat.“
Lukáš Jadrný, 9. května 2021
